Cena first minute

Jmenuji se Filip Hádek a pocházím z Brna. Narodil jsem se v nemocnici v Bohunicích před 27 lety. Na základní školu jsem chodil v Brně na ulici Antonínskou, posléze jsem navštěvoval gymnázium na Veveří.

Nyní pracuji již šestým rokem v Irsku. Spoluvlastním tu restauraci, kde podáváme zejména českou klasiku, a kde se shází jak česká komunita lidí v Dublinu, tak sem rádi zavítají i Irové, kteří si naše jídlo vždy nesmírně pochvalují. Chtěl bych vám sdělit příběh, jak jsem se sem dostal a stal se úspěšným podnikatelem už v 27 letech.

Moji rodiče jsou doktoři. Maminka je praktický lékař a otec pracuje v jedné soukromé klinice v Brně. Co si myslíte, že mělo být i ze mě? Od malička jsem počítal s tím, že budu doktor. Chtěl jsem operovat srdce, protože srdce je přece život…Základní školu jsem tak opustil v jedenácti letech a přestoupil na osmileté gymnázium na ulici Veveří. Jakým jiným směrem mě směrovat k medicíně, než přes gymnázium a na vysokou školu, že…Učil jsem se biologii, snažil se mít samé jedničky a být skvělým a nejlepším studentem.

Nicméně přišla puberta, která u mě byla hodně divoká. Začal jsem se flákat a školu minimálně jeden den v týdnu nenavštěvovat. Naši si se mnou nevěděli rady, a tak jsem byl nucen začít navštěvovat psychologa. Sezení u něj mi nic moc nedávala, ale bylo to lepší, než se nudit na hodině ve škole…Známky se mi zhoršily. Když jsem se trochu probudil, měl jsem co dělat, abych uhájil čtyřky a nemusel opakovat ročník. Vypadalo to, že svítá na lepší časy, já se vzchopil a budu dál makat, abych se nevzdával „svého“ snu mých rodičů být lékařem.

Velká láska

V septimě (třetí ročník čtyřletého gymnázia) jsem potkal slečnu. Byla to tmavovlasá kráska z Irska, která byla v Brně na studijním pobytu na půl roku. Šíleně jsem se zamiloval a rozhodl se, že chci odcestovat do Irska a živit se vlastně čímkoliv. Jen prožívat něco krásného, nového a nežít nudný život v naší republice.

Dnes to samozřejmě již myslím s nadsázkou, Českou republiku miluji a rád vracím. V tu dobu jsem byl ale zarytě přesvědčen, že to není země pro mě a nedá se v ní nic zažít a objevit.

Rozhodl jsem se oznámit rodičům, že lékař ze mě nebude. Reakce byla podle očekávání příšerná. Maminka brečela a otec se rozhodl zahájit protestní mlčení. Skoro měsíc se mnou nemluvil a já už se pomalu pakoval z domu pod most…

Nakonec jsem, jak již to bývá, byl vzat na milost. Dostal jsem ale dané pravidla a podmínky, abych nezlenivěl. Pokud chci odejít do zahraničí, budu perfektně umět jazyk. To byla jediná podmínka, kterou si dodnes pamatuji. Na gymplu jsem studoval němčinu, a tak jsem začal i s angličtinou, přece jenom to byl jazyk mojí milé bližší (německy nicméně uměla také) a pro život v Irsku potřebný.

Rozhodl jsem se tam místo zdlouhavé vysoké školy jít studovat rok intenzivně angličtinu na jazykovou školu. Jelikož mé rozhodnutí padlo již na začátku posledního ročníku na gymplu a s žádnou vysokou školou jsem nepočítal, začal jsem hned vybírat jazykovou školu, na kterou bych od září následujícího školního roku nastoupil.

Zajímal jsem se samozřejmě i o cenu. Jak klesla vidina lékaře v mé osobě, klesly i finance od rodičů a já si musel přivydělávat v Brně po restauracích (což se mi v Irsku celkem vyplatilo). Zaujala mě možnost pomaturitního studia za cenu first minute v jazykovce PELICAN. Cena byla nesrovnatelná, do školy jsem se proto vydal podívat. Vše mě natolik zaujalo, že jsem v kanceláři rovnou podal přihlášku a řekl si o číslo účtu, na které jsem ještě téhož odpoledne vložil částku.

Irsko země zaslíbená

Měl jsem tedy vystaráno a mohl se starat o moji maturitu a přítelkyni. Maturitu jsem udělal, o přítelkyni bohužel přišel. Irsko mě ale drželo dál a chtěl jsem tam za každou cenu odcestovat. Rok v PELICANOVI byl skvělý. Poznal jsem tam Davida, který se rozhodl, že do Irska odletí se mnou. Nadchl se pro to stejně jako já a já byl rád, že jsem našel parťáka.

Ve škole jsme si oba udělali státní jazykovou zkoušku C1a v červnu vesele odletěli do Dublinu, kde jsme měli již přes moji bývalou přítelkyni domluveno ubytování. Práci jsme si sháněli až na místě. Oba dva nás vzali do jedné restaurace, kde jsme se od mytí nádobí vypracovali k pozici kuchaře, já dokonce šéfkuchaře. Byli jsme šťastní a užívali si života.

Po čtyřech letech v restauraci přišel zlom. Majitel měl těžkou autonehodu, která měla trvalé následky. Rozhodl se pro odchod do domu s nepřetržitou péčí a obrátil se na mě, zda bych nechtěl restauraci za domluvenou částku od něj převzít.

Rozhodl jsem se, že je to příležitost, které bych měl využít. Poprosil jsem Davida, jestli by nebyl mým business partnerem. David kývl a šli jsme do toho. Po čase jsme změnili koncept restaurace a začali vydávat zejména české speciality.

Naši mi odpustili, jezdí za mnou každý půlrok a jsou tu velice rádi. S novou přítelkyní nyní čekáme prvního potomka a já si užívám život v Dublinu.

Svého rozhodnutí rozhodně nelituji, ba naopak. Pomaturitní studium na jazykové škole PELICAN byla skvělá volba, díky které jsem našel svého nynějšího parťáka a díky které jsem se naučil perfektně anglicky. Radím tedy, pokud se rozhodnete jako já pro jazykovku, využijte ceny first minute na pomaturitní studium ve škole PELICAN, mně se to vyplatilo.

Svět Dnes na Facebooku