Středočeská firma Optaglio v posledních měsících opakovaně vzbudila pozornost médií. Získala několik velkých zakázek na světových trzích, zvětšuje tým, otevírá nové pobočky. Druhá věc ovšem je, že Optaglio je velmi úspěšnou firmou už řadu let. A za třetí, Optaglio není jedinou českou nanotechnologickou firmou, která je velmi úspěšná. Může nám ale posloužit jako příklad, proč se českým projektům v tomto oboru tolik daří.

Nanotechnologie, to je kouzelné slovíčko, bez kterého se dnes neobejde žádný technologický marketing. V podstatě jde o to, že každý, kdo na začátku 21.století vyrábí něco technologicky vyspělého, musí mít perfektně zvládnutou i mikroúroveň. Fakticky to znamená, že výrobním podnikům přibyla další disciplína. Zůstala nutnost perfektně zvládat dosavadní know-how v oblastech jako chemie, strojírenství, tisk, elektrotechnika apod., ale k tomu přibyly nové oblasti jako chování materiálu na úrovni jednotlivých molekul či krystalů a zvládání složitých matematických modelů. Někteří tomu nanotechnologie neříkají, ale i oni se s tím musí nějak vyrovnat. A potom jsou pochopitelně firmy, které vyloženě cílí právě na mikroúroveň, nicméně ani ony se nevyhnou nutnosti zvládnout „tradiční“ disciplíny.

Malé firmy poráží korporace

Teoreticky by na tomto poli měly vítězit korporace, které mohou investovat miliardy do výzkumu, ale v praxi je tomu jinak. Třeba Optaglio, dnes asi nejúspěšnější česká nanotechnologická firma, nemá ani 100 zaměstnanců, výrobce mikrovláken Respillon spadá do kategorie malých podniků, Generi Biotech s unikátním propojením nanotechnologií s genetikou rovněž do 50 lidí, AdvaMat se svými speciálními průmyslovými vrstvami do 20 lidí… Tady vznikají ty opravdu zajímavé věci a odtud vzchází pravidelně další zajímavé inovace. Spíš než z korporátních programů za miliardy.

Vysvětlení tohoto zdánlivého paradoxu je jednoduché. V korporaci jsou výzkumné a vývojové projekty rozdělené mezi spoustu lidí. Každý ze zapojených expertů je odborníkem pouze na velmi malou část úkolu, a zpravidla toho moc neví o práci ostatních. Kromě toho existují komplikovaná pravidla, jak tyto rozdělené úkoly poskládat dohromady. Je sledována spousta ukazatelů. Vedle vlastního výzkumu tedy lidé tráví spoustu času vykazováním. Jen výjimečně někdo řekne, že něco nemá smysl, protože by riskoval, že přijde o práci. Aktivity nejsou zaměřeny primárně na výsledky, ale na ukazatele. Teoreticky by mezi tím neměl být rozdíl, ale v praxi je to komplikovanější. Korporace tedy nakonec utratí miliardy, ukazatele jsou dokonale pozitivní a skutečný vynález přijde z malé firmičky, kde jeden člověk počítá, testuje, seřizuje stroj a úkoluje obchodníky.

Optaglio: Z akademie věd na světové trhy

U zrodu firmy Optaglio stáli čtyři vědci z Fyzikálního ústavu Československé akademie věd. Jak dnes jeden z nich říká, komerční vývoj nanotechnologického produktu je až překvapivě podobný vědeckému výzkumu. Jeden člověk nebo velmi malý tým musí něco vymyslet na teoretické úrovni, navrhnout zařízení, na kterém se bude testovat, provést testy, zohlednit jejich výsledky v teoretickém modelu a tak pořád dokola. Podstatný rozdíl je ovšem v tom, že ve vědeckém ústavu jsou na konci projektu výkazy, závěrečné zprávy a debata ve vědecké obci, která se zpravidla vleče roky, až vyšumí bez konkrétního závěru. V nanoprůmyslu je na konci produkt a reakce zákazníků.

Tak jako jinde, i Optaglio přitom musí zvládnout i „tradiční“ průmyslovou výrobu. Protože produktem jsou bezpečnostní hologramy, zahrnuje to záležitosti jako tiskařinu, lisování a chemickou výrobu. V tom jsou zapojení ti stejní lidé, kteří realizují „nanotechnologickou“ část, což umožňuje ještě komplexnější pohled a ještě výraznější osobní rozvoj.

Během let takhle vznikla řada novinek, několik průlomových inovací a respektovaná pozice na světovém trhu. Technologie společnosti Optaglio jsou využívány ve více než 50 zemích a je normální, že kdekoliv na světě platí, že když se řeší technický oříšek nebo se vypisuje tendr na ochranu proti padělání, hledá se telefon na Optaglio. Je taky normální, že v tendrech poráží giganty s několika tisícovkami pracovníků.

Tolik Optaglio. Jeho příběh je možná nejvýraznější, ale určitě není jediný. Neměli bychom se totiž nechat zaslepit propagačními aktivitami Sillicon Valley a dalších hvězdných center. Ty opravdu zajímavé věci vesměs vznikají v menších firmách (nemusí to být nablýskané startupy) a navazují na reálnou průmyslovou tradici.

Česká tradice, česká výhoda

V tom má Česko obrovskou výhodu. Tradice pokročilých výrobních podniků sahá až do dob průmyslové revoluce. V druhé polovině 19. století se staly české země průmyslovým srdcem rakouského imperia. Výjimečné postavení bylo zachováno ve dvacátém století a dokonce i komunistické režimy se snažily udržet, co mohly.

Skrze všechny politické režimy se podařilo zachovat velmi slušné technické školství. Možná ne ve srovnání s Japonskem či Koreou, ale zcela jistě v porovnání s evropským standardem. I když dnes působí poněkud neprakticky, rozhodně to neznamená, že by neprodukovalo schopné lidi.

Kromě toho se tu lidé učili improvizovat, poradit si v každé situaci, nespoléhat na krabicové produkty ani korporátní pravidla. Když nic nefunguje, lidé se učí zařídit se po svém. To byl nezamýšlený důsledek socialismu.

Na takových základech mohou vyrůstat firmy jako Optaglio. Původně se jednalo o čistě českou firmu, pak přišel britský investor, který ji spojil s dalšími aktivitami ve světě. Když ale viděl úroveň výroby a výzkumu v české pobočce, postupně utlumoval další globální aktivity a postupně vše přenesl do České republiky.

Teď jde vlastně „jen“ o to, aby ten solidní základ vydržel a nebyl převálcován korporátními výrobnami jednoduchých dílů.

Svět Dnes na Facebooku
  • 13
    Shares