Na místa, kde jsou uloženy ostatky zemřelých, se chodí truchlit. Jsou to místa zádumčivá, upomínky ztráty a bolesti. V prvních dnech listopadu navštěvujeme hroby, abychom tam obnovili chryzantémy a slaměnky, zapálili svíčku, chvíli postáli a s jistým pocitem úlevy prchli pryč. Tak zase za rok…
Nevede tradice důstojného smutku k tomu, že se hřbitovům vyhýbáme? Že se nakonec vyhýbáme i myšlenkám na naše zemřelé? Hřbitovy jsou jako Taliban: vše je černé, zahalené, pošmourné a neradostné. Chce ale vůbec někdo, aby se na něho vzpomínalo smutně? Možná přišel čas změnit paradigma a přestat s připomínáním posledních truchlivých okamžiků. Copak byl celý život takový? Pojďme se chovat, jako kdyby se nám milovaný člověk vrátil nebo jako kdyby nikdy neodešel. Proč máme truchlit, když ho nebo ji navštívíme? Ciťme se na hřbitovech dobře!
Když budou hroby veselé, i my kolem nich budeme veselejší a hlavně – častější. Neboť je známo, že radost přitahuje a smutek odrazuje.
Jak si ale takový veselý hrob představit? Možná jako šaty: pestřejší barvy, nápadité ‘střihy’, vkusné doplňky… Nebo jako oblíbené lokality: zahrada, krajina u řeky, louka v horách, pláž u moře: nejen Odpočívej v pokoji, ale i na místě, které máš rád(a). Více keramiky a méně žuly. Více hravosti a méně přísnosti. A fotografie, kde jsou odešlí rozesmátí a kde jim to sluší. Fotky z dob, kdy byli šťastní. Žádné věnce ani svíčky. Jenom kytky.
Představte si takový hřbitov. A představte si svůj hrob. Protože jednou přijde i náš čas. A bylo by dobré odcházet s vědomím, že zase bude veselo.
