Některé věci odkládáme roky. Cestu o samotě, nový sport, návrat ke koníčku nebo zážitek, o kterém dlouho říkáme, že ho „jednou“ vyzkoušíme. Někdy se k nim odhodláme až ve věku, kdy bychom podle stereotypních představ měli být spíše usedlejší. Nemusí za tím být krize středního věku ani náhlá touha po dobrodružství. S přibývajícími zkušenostmi se může měnit to, čemu přikládáme význam, jak vnímáme čas i nakolik se při rozhodování řídíme očekáváním okolí.
Méně podle ostatních, více podle sebe
V mladším věku mívají na naše rozhodování větší vliv vrstevníci a potřeba někam patřit. Postupně obvykle lépe poznáváme vlastní preference a snáze rozlišujeme mezi tím, co skutečně chceme, a tím, co se od nás očekává. Nemusíme být odvážnější. Můžeme být jen ochotnější vyrazit sami na dovolenou, začít nový sport nebo se vrátit k zálibě jednoduše proto, že to chceme my sami.
„Někdy“ přestává být nekonečné
S věkem se proměňuje také vztah k času. Psychologické výzkumy ukazují, že když budoucnost začneme vnímat jako omezenější, větší význam mohou získávat emocionálně hodnotné zkušenosti a věci, které nechceme donekonečna odkládat. Ani bucket list proto nemusí být seznamem extrémních výkonů. Pro někoho znamená naučit se nový jazyk, pro jiného vidět polární záři, vydat se na dlouhou cestu nebo absolvovat první tandemový seskok.
Se zkušenostmi se může změnit i vztah ke strachu
Věk automaticky nepřináší větší sebejistotu. Máme ale více zkušeností, o které se můžeme při rozhodování opřít. Nervozitu před neznámým už nemusíme automaticky chápat jako důvod něco neudělat. Často se mění i samotný přístup k výzvám. Zjistíme si informace, zvážíme podmínky a teprve potom se rozhodneme. První sólo cesta, nový sport nebo skok s padákem pak nemusí být bezhlavým riskováním, ale vědomě zvolenou novou zkušeností.
Neexistuje univerzální seznam toho, co zažít ve 30, 40 nebo 50 letech. Pro někoho bude velkou výzvou cesta na druhý konec světa, pro jiného první lekce tance. S přibývajícími roky totiž nemusíme získávat větší potřebu dobrodružství. Možná si jen lépe uvědomujeme, že některé životní zážitky nemá smysl nechávat navždy na „někdy“.
