Prakticky každý člověk může upadnout do osobnostní, takzvané životní krize. A jelikož může mít fatální důsledky (například typu spádu do gamblerství nebo alkoholismu, což by následovala léčba závislosti), je třeba umět rozpoznat možné prvotní příznaky. Podle odborníků není výjimkou, že lidé do úzkostných a depresivních stavů upadají zpravidla po deseti letech a startují v roce pětadvacátém. Právě v této době totiž končí dětství, respektive přichází životní uvědomění.
Když vylétneme z hnízda
V pětadvaceti letech se uzavírají školní roky a řada jedinců vylétne z hnízda. To s sebou nese jednu z prvních osobnostních krizí, které v životě zažíváme. Odchod od rodičů je pro nás známkou toho, že už nejsme děti. Přecházíme do dospělého života a najednou je zodpovědnost prakticky za všechno čistě na našich bedrech, ať už máme reálné rodinné zázemí jakékoli (a jakkoliv pozitivní).
Velmi často přichází nové práce, které jsou monotónní. Končí letní lásky a připravujeme se na velké, vážné vztahy. Věcí, které nám padají na bedra, je najednou více než kdy dřív.
Děti nebo kariéra?
Ať už do třiceti založíme nebo nezaložíme rodinu, kolem pětatřicátého života přichází další bod zlomu, kdy přichází na scénu věčné dilema – děti nebo kariéra? Případně je ve hře ještě vztah, pokud do tohoto roku není v našich životech.
Najednou se uvrháme do začarovaného kruhu a vzpomínáme na své dávné sny, které bychom nyní mohli realizovat, ale nemůžeme, protože máme jiné závazky, povinnosti, právě třeba i děti. Ti, kteří ratolesti zatím nemají, ale mají perfektně rozjetou kariéru zase pochybují o svých dřívějších krocích, jestli to dítě dřív mít přece jenom neměli.
Životní jistoty jsou pryč
V pětačtyřiceti už stojíme před jasnou skutečností – děti jsou vylétnuty z hnízda a péče o rodinu není nyní tak velká, jako tomu bylo doposud. Přichází pocit méněcennosti nebo toho, že jsme prakticky nepotřební, což je zárodkem obrovské osobnostní krize. Dochází ke špatnému vnímání velkých změn, které do života přichází.
