Je jedno jestli jsme digitální nomádi nebo nejsme, důležité je vnitřní naplnění a smysl naší činnosti, říká Martin Rosulek

Redakce dopopručuje

Proč se vyplatí zvolit truhlářství namísto běžného obchodu s nábytkem?

Zařizujete atypický interiér? Nebo jednoduše toužíte po nábytku, který...

Zdravotnické přístroje a vybavení, bez kterého se neobejdete

Najít spolehlivého partnera ve světě zdravotnického vybavení, který přináší...

Reklamní předměty a firemní dárky

Reklamní předměty se stále udržují na špičce oblíbených marketingových...

Martin Rosulek je digitální nomádem, nyní nepřetržitě na cestách už od roku 2011. Procestoval všechny kontinenty světa kromě Antarktidy a navštívil nejrůznější kouty světa – od chladného Calgary, přes pouštní oázy v Africe až po tropické deštné lesy v Indonésii nebo Jižní Americe.

Dnes ho živí především freelance podnikání v oblasti affiliate a konzultací marketingových strategií. První byla ale myšlenka nezávislosti. Digitální nomádství pro něj stále představuje experiment, který umožnil zkombinovat touhu po cestování, kreativního pojetí podnikání, sebepoznání a získání nadhledu v byznysu i osobním růstu.

Cestovat a objevovat je prostě trendy. Přijde mi, že pro tebe to má ale trochu jiný rozměr…

Máš pravdu, stává se to stále více trendy, především s nastupující mladou generací, která chce žít život s jinými prioritami a hodnotami než generace minulé (především to vidíme u generace X – najdi si vlastní cestu, generace Y – jaký je smysl života, práce to asi není a generace Z – klik, cvak, vše lze vyřešit stisknutím tlačítka, tedy screenu). Přesto bychom neměli kategorizovat a všechny neházet do stejných/různých pytlů, každý cestuje z trochu jiných důvodů. U mě jde nyní především o rozšiřování svobody, to jinými slovy znamená, mít možnost a být schopen udělat krok kupředu, aniž bys musel něco závažného obětovat. Pokud jsem na volné noze a spravuji si své vlastní projekty, sám si nastavím pracovní dobu, mohu odletět na 6 měsíců do Jižní Ameriky. To, že se “nemusím ptát svýho šéfa, jestli můžu”, je pravda, ale jde tu především o to, že já sám jsem odpovědný za svůj život a vytvářím si vlastní hranice. Když se mi něco nelíbí, změním to snadno – tohle je ta možnost a schopnost dostát rozhodnutí, aniž by trpělo “něco jiného”. Svůj byznys cestováním nezabíjím. Ba dokonce naopak, aktivně a kreativně ho rozvíjím tak, jak bych na jednom jediném místě nebyl schopný.

Když cítíš, že takhle chceš žít dlouhodobě, co to v tobě vyvolává? Jak vnímáš svět a lidi kolem sebe, po tolika tisících kilometrech pěšky, autobusem, letadlem?

Posledních pár měsíců mám myšlenky, že vlastně nevím, jestli nomádem budu za 10 nebo 20 let. Uvědomil jsem si, že to ale o tom vůbec není. Je jedno, jestli jsme digitální nomádi nebo nejsme. Jasně, že záleží na tom, aby tvůj životní styl vyvolával v tobě samém vnitřní naplnění, radost, pocit štěstí a lásky. Já se nyní snažím vytvářet si takový život, aby byl maximálně přizpůsobivý. Vím, že se já i svět kolem mě sakra rychle mění a tady cítím, že bude rozhodující být připraven na změny. Digitální nomádství mi aktuálně poskytuje perfektní runway k tomu, abych kdykoli změnil svůj směr života, práce, radostných chvil. Abych se vrátil k jádru otázky, jak vnímám svět a lidi kolem sebe…teď se mi vážně honí myšlenky kolem neuvěřitelných možností, které na Zemi a vlastně ve vesmíru máme. Povzbuzuji k cestování, protože setrváním v České republice (přestože ji mám vážně rád) jednoduše zůstáváme v bublině. Ať je bublina sebelepší, být v bublině není dobré. Proč? Protože to nevede ke zdokonolování, nevyužíváme potenciál, který máme, nerosteme tak rychle. Co to ve výsledky znamená? Že neměníme sebe ani svět k lepšímu, ačkoli bychom mohli.

Přijde mi, že jsi stále na cestách, jsou to i tak lidské bytosti, které dávají dnům a nocím určitý rozměr. Na přednáškách se tě lidé ptají, co je pro tebe doma, a zda ti nechybí přátelé a rodina. Jak se s tímhle vyrovnáváš?

S těmito otázkami od publika dobře, protože jsem na ně naštěstí myslel dříve než se někdo zeptal a pořádně si je ujasnil uvnitř 🙂

Především jsem si ujasnil, že doma není místo. Doma je stav mysli. Je to pocit, který prožíváme. Ano, často na konkrétním místě, často s konkrétní osobou, atd. Jde ale o celou řadu menších a větších střípků, které poskládáme a vytvoří nám “atmosféru doma”. Tu cítíš. Doma nevidíš. Na doma si nesáhneš. Je srozumitelný ten rozdíl?

Tím, že nemám stále bydlení je “doma jako místo” více oslabeno než u lidí, kteří podnikají cesty vždy z jedné destinace (“ze svého domova”). Do Čech se vracím rád právě také kvůli rodině a přátelům. Jasně, že mi na cestě často chybí a stýská se mi. Ve chvíli, kdy to přeroste určitou hranici, je potřeba se vrátit, klidně změnit původní plán cesty a koupit letenku. Protože navíc mám řadu přátel v zahraničí a spoustu z nich se také často přesouvá, setkáváme se “kdekoli”. Společný čas je pro mě vlastně “malé doma”. Cestování tak dostává další rozměr. Platí a do budoucna bude platit ještě více, že necestujeme za místy, ale cestujeme za lidmi.

Jak je to s tvojí nezávislostí a svobodou. Je opravdu změna místa a exotika tím hlavním parametrem, který dělá žebříčku svobody tak atraktivní?

Exotika ne, staví se do protikladu s českou nudnou kanceláří, ale je to povrchové, míříš myslím správným směrem. Ta změna místa už se tomu blíží více. Vrátím se ke svobodě a možnosti volby, kterou jsem zmiňoval na začátku. Mít totiž nezávislou možnost rozhodnout se aniž bys musel něco výrazného obětovat je něco, co tu generace před námi prostě neměly. Pocit, že “si to člověk může dovolit”, je to, co tě pohání dál a dál. Dává ti pocit, že svůj život řídíš a záleží jen na tobě, jak budeš žít. A tohle je nezávislost, tohle je svoboda – tohle je ta aktraktivní složka. U řady Čechů to může být exotika na Maledivách nebo kdekoli jinde, ale rychle zpátky – chytlavé to je proto, protože je řada lidí uvězněná a tuhle exotiku používá jako týdenní dovolenkový útěk. Neznám žádného nomáda, který by strávil 2 roky u moře válením a pití Cuba Libre (přestože by u toho třeba něco ťukal do klávesnice). Pokud totiž svými rozhodnutími začínáš cítit víc a víc svobody, uvědomuješ si, že tu na Zemi nejsi proto – tvůj smysl života nespočívá v tom – abys trávil čas v exotice. Možná to zní teď samozřejmě, ale když se ohlédneme zpátky, řada našich rozhodnutí směřuje k úniku. A exotika je skvělá pro hodně úniků. Jen dodám, že únik není svoboda ani nezávislost, možná jen začátek toho všeho, to ano, ale je důležité, zda setrváme na své cestě. První vlaštovka jaro nedělá, že? Vrátíme se z exotické dovolené a co pak? Vrátíme se z roční cesty kolem světa a co pak? Vrátíme se z working holiday víz a co pak?

Při škole jsi se rozhodl, že právník z tebe nebude a vydal jsi se na cestu nomádství. Opustil jsi klasické investování a zaměřuješ se na krypto měny. Vypadá to, že vždycky chceš jít do něčeho okrajového nebo je za tím jiná strategie?

Nejde o okrajovost, pokud budeme kopat hlouběji, zjistíme, že ta okrajovost je až výsledek. Když to hodně zjednoduším, tak povolání právník by mi v budoucnosti nepřineslo to, co potřebuji (možnost snadné změny, cestování). Klasické investování stejně tak, nenabízí budoucnost, do které se potřebuji dostat. Jak to vím, že mě tam nedostane? Protože tam nedostala lidi přede mnou. Minulé výsledky nezaručují ty budoucí, ale jde tu o pravděpodobnost. Takže musím hledat jiné způsoby, které mi nabídnou pravděpodobnější výsledek mé vysněné budoucnosti. Proto spojení cestování a práce na dálku, proto práce na internetu, proto investování do akcií, P2P půjček, kryptoměn. Je to experimentování, je to častokrát proti proudu, mimo mainstream, ale ten ledovec má většinu své velikosti pod vodou schovanou neviditelnou pro běžného pozorovatele. To je ta strategie. Nechá se samozřejmě jít mimo mainstreamem, prostě vždy udělat opak, ale to je jako házením mincí a odhadováním, jestli padne orel nebo panna. Tohle není můj styl, pokud něco dělám, chci to mít uvnitř ujasněné, proč to dělám. Musí mě to někam vést.

Pověz něco o svých začátcích a prvních výpravách do zahraničí, do Austrálie a cestování v jihovýchodní Asii. Jak jsi tehdy o nomádství a své kariéře přemýšlel?

Cesta do Austrálie byla rozhodně výstup z bubliny. Cítil jsem, že se před dokončením vejšky potřebuji naučit něco, co v ČR nenajdu. Byla to cesta, jak osobnostně vyrůst, zmoudřet. Věděl jsem, že jakmile dokončím vysokou školu, závod začíná. Potřeboval jsem se zkrátka lépe připravit na starovací čáru. Bylo to v hlavě, žádný závod samozřejmě nezačínal, ale lidé (já) mají naprogramováno pár milníků (dokončení vysoké, 30 let, atd.). A teď si představ, že máš tu moc zastavit čas. Tak jsem ten obří výlet do Austrálie taky bral. Necítil jsem se ready, dojížděl jsem do cílové stanice, ale já tam vlastně dojet nechtěl. Musel jsem vystoupit a najít vlak, který mě poveze jiným směrem. To je samozřejmě metafora, ale tak ten život skutečně vidím.

Během roku v Austrálii a JV Asii jsem si uvědomil spoustu věcí okolo toho, co v životě chci, co nechci, jak chci pracovat, v jakém prostředí chci trávit svůj čas, kým se obklopovat, atd. Nenašel jsem svůj smysl života, ale poměrně dost se mi otevřely oči v celé řadě životních priorit.

A to je ten začátek nebo ne? Najít se, ujasnit si svoji vlastní životní cestu. Druhý krok je na ni setrvat dokud neobjevíme smysluplnější cestu. Austrálie byla pro mě tím začátkem, kdy jsem objevil kus sebe a nyní ho rozvíjím 🙂

A jaké bude nomádství za pár let? Kam si myslíš, že se tenhle životní směr a trend posune během následujících dvou, tří let?

Bude více trendy a dosáhne to až takové hranice, že to začně být normální “cestovat”. Cestování a práce na dálku (alespoň částečná) nebude tak jedinečná. Proč? Pracovní trh se totiž promění tak (značnou roli v tomu budou hrát technologie), že více pracovních pozic bude možné vykonávat z více míst. Nebudeme všichni digitální nomádi, jen si myslím, že budeme všichni vykonávat práci z více míst než jen z jednoho (office). Za 2-3 roky se toho v ČR zase tolik nestane, tak revoluční nejsme. Tohle nomádství, o kterém mluvíme a uvědomování si rozšiřující se svobody a nových dosud neobjevených příležitostí je generační záležitost.

Rozdíl mezi nomádem a cestovatelem podle mě do jisté míry v tom, že nomád není stále bydlení na jedné lokaci. Cestovatel ano. Chystáš se být nomádem i v následujících letech, nebo se možná více usadíš? Je svět pro tebe nadále tak obrovský, že musíš sbalit krosnu a vyrazit na další úžasné místo? 🙂

Kde je rozdíl mezi cestovatelem a nomádem, to je zajímavá otázka. Já na definice moc nejsem, takže tady moc nepovím. To bydlení je podstatná součást, to máš pravdu, na druhou stranu si asi dokážu představit dlouhodobého cestovatele, který prostě nemá stálé bydlení. Přijde mi, že v Čechách je dnes nomádství tak trendy, že když jsi nomád, jsi prostě nejvíc cool a titulek v e-magazínu nomád je chytlavější než cestovatel. Haha, ale tak to není, že jo, to je jasný!  Slovo “nomádil jsem” se začíná používat někdy ve spojení cestování a práce na dálku, digitálního nomádství. Ale tady jsme tady mimo tu hlavní kolej.

Pokud bych měl predikovat vývoj, spíše bych to posadil do roviny, kdy nomád je nezávislejší a svobodomyslnější než cestovatel. Z turisty se stal cestovatel a pak nomád. Tak to samozřejmě nebylo, ale schématicky (špatně) je v této větě nastíněno to společenské škatulkování 😉

Krosna je fajn, ale je pravda, že poslední dobou mě hodně táhnou přestavěná auta, kde můžeš spát, třeba na střeše. Koukal jsem i na tiny house (minimalistické domy). Myslím, že pár let ještě budu trajdat a lítat (jezdit) z jednoho konce světa na druhý. Svět je obrovský a myslím, že než skutečně zestárnu, nebude to jenom Země, kam se bude jezdit na dovolenou (nebo nomádit?). Budoucnost vidím prozatím tak, že pravděpodobně nebudu mít jedno jediné místo jako base základnu, odkud budu vyrážet na cesty. Budu mít pravděpodobně víc bodů a míst, které se stanou mými malými základnami. Cestování a přesuny však cítím, že budou mojí celoživotní poutí. Zřejmě ne v takovém režimu jako dnes, ale budou. Na tom do budoucna není nic divného, protože budoucnost společnosti skutečně vidím v tom, že se budeme více a více přesouvat a cestovat. Nebude totiž důvod proč bychom to tak nedělali (dosavadní důvod spojení práce s konkrétním místem totiž padne na kolena).

Být následovníkem je snazší, protože se máš od koho učit. Přijde mi, že v Čechách jsi jeden z průkopníků v tom, jaký rozměr jsi nomádství dal – tedy nezávislé cestování s batohem a časté střídání místa. Od koho sbíráš inspiraci a tipy na lokace, dopravu, ubytování? Kde čerpáš informace ty, s kým se radíš? Funguje nomádská komunita?

Většinu informací skutečně beru ze zahraničí, protože trend nomádství tam je mnohem dál a zejména mnohem intenzivnější. Komunita funguje parádně, cestovatelé i digitální nomádi jsou velmi sdílní, otevření a přátelští. V praxi to znamená to, že hodně googluju. Doporučuju se naučit pokročilé techniky vyhledávání na Googlu. Problém není, že informace neexistují, ale to, že nejsou snadno dohledatelné.

Pravda také je, že nejezdím do žádných neprobádaných končin. Ano, neexistuje mnoho českých digitálních nomádů, kteří pracovali na dálku z Jižní Ameriky několik měsíců v kuse. Na druhou stranu pár Američanů, Australanů, Němců, Francouzů tady bylo a napsali k tomu své poznatky. Tohle ohromně pomáhá. Nepotřebuješ vidět celý obrázek, stačí pár puzzlíků a uděláš si základní představu. A pak už to je o tvé flexibilitě – a proto tolik dbám na ty rozšířené možnosti 🙂 A zároveň se to sdílení informací snažím šířit dál, protože v tom vidím smysluplnou pomoc.

 

Svět Dnes na Facebooku
euro